Přestože se vláda ČR spolu s ostatními kandidátskými zeměmi EU v květnu 2000 ve Varšavě přihlásila k eEurope+, což je obdoba Akčního plánu eEurope (iniciativa EU vytvořit konkurenceschopnou a dynamickou ekonomiku založenou na znalostech) respektující specifické podmínky kandidátských zemí, je dosažení jednoho z cílů, který sliboval levnější a rychlejší Internet, stále v nedohlednu, i když konečným termínem byl závěr roku 2002.
Podobným způsobem požaduje nezbytnost všeobecné dostupnosti telekomunikačních služeb i dokument Státní informační politika, kde je v odstavci věnovaném komunikační infrastruktuře uvedeno, že vysoké telekomunikační poplatky (za připojení na Internet, za pronájem pevných linek či datových okruhů aj.) působí selektivně, přičemž umožňují využití nových možností jen finančně silnějším subjektům.
Jestli si dobře vzpomínám, ani jedna z těchto iniciativ nepřinesla ani levnější ani rychlejší Internet. Pokud se někdy něco zlevnilo (bezdrátové připojení, připojení pomocí kabelové TV), bylo to vždy a všude spíše zásluhou soukromých subjektů, bez jakéhokoli přispění státu. Možná někdo bude argumentovat tím, že by se stát do takovýchto aktivit neměl míchat, protože by vše měl vyřešit trh a konkurence. Bohužel však naše telekomunikace patří spíše do té oblasti podnikání, kde tržní síly nefungují zcela správně, ať už z historického hlediska (monopol Českého Telecomu) anebo z důvodu vysokých investičních nákladů na vybudování sítí. Tato situace neplatí jenom pro Českou republiku, problémy s dominantními operátory měly téměř všechny západoevropské země a dokonce i USA, když si vzpomeneme na rozdělení gigantu AT&T. Právě proto se snaží rozumné vlády regulovat tuto oblast tak, aby nedocházelo k znevýhodňování a diskriminaci občanů při nákupu těchto služeb. Analogický vstup státu se odehrává i v dalších podobných odvětvích jako je například energetika (regulace cen elektřiny a plynu) nebo vodárenství.
Podívejme se, jak se k této problematice staví některé státy OECD. V dokumentu z května tohoto roku s názvem „Rozvíjení infrastruktury širokopásmového připojení: Poslání státní podpory“, jsou představeny konkrétní plány vlád jednotlivých zemí vedoucí k rozšíření rychlého připojení. Právě širokopásmové připojení je považováno za základ rozvoje informační společnosti s významným vlivem na ekonomické a sociální aktivity příslušné země. Jeho cenová a geografická dostupnost budou klíčovými faktory pro další rozvoj hospodářství a zaměstnanosti. Téměř všechny země zmiňované v dokumentu zpracovaly svou strategii v oblasti širokopásmového připojení v rozmezí let 1999 až 2001. V mnoha plánech se vyskytují konkrétní termíny a konkrétní čísla charakterizující stav jejich plnění.
Například v Japonsku by do roku 2005 mělo mít přístup k dvaceti čtyř hodinovému širokopásmovému připojení 30 miliónů domácností, v Kanadě budou do roku 2004 přístupny služby širokopásmového připojení každému občanovi a každé firmě, to samé platí pro Švédsko do konce roku 2005. Hlavní úloha státu při rozšiřování širokopásmového připojení je spatřována spíše v podpoře tržních mechanizmů, přímé zásahy jsou doporučovány pouze tam, kde trh nefunguje anebo kde tržní subjekt není schopen poskytnout požadovanou nabídku např.z důvodu nízké či záporné výnosnosti služby v řídce osídlených oblastech. V těchto případech se zde nabízí široká škála metod, kterými stát může podpořit rozvoj širokopásmového připojení. Mezi nejzajímavější patří například veřejná poptávka po širokopásmovém připojení, což znamená, že si státní a státem financované instituce jako úřady, školy, nemocnice apod.objednávají služby širokopásmového připojení, aby měl příslušný poskytovatel připojení zajištěn alespoň minimální výnosy z této služby v dané obci či regionu. Tímto způsobem stát podporuje zajištění nezbytné technické infrastruktury, která je následně k dispozici i běžným občanům a firmám.
Státy jako Švédsko aplikují snížení daňových sazeb pro uživatele širokopásmového připojení, aby dále podpořily poptávku. Nemalou úlohu zde hraje i přímá investiční podpora státu a obcí nebo dokonce i budování veřejných širokopásmových sítí. Některé státy USA např.Maryland nebo Severní Dakota oznámily záměr vybudovat a provozovat vlastní širokopásmovou síť přístupnou svým občanům. Mezi hlavní námitky vlastnictví sítí státem patří zejména naprosté pokřivení tržních vztahů, protože státem dotované aktivity budou pro zákazníky vždy výhodnější než nabídky firem. To by mohlo vést ke ztrátě zájmu soukromých firem o investice v dané oblasti s následkem zpomalení inovací a dalšího rozvoje. Proto mají takové akce význam pouze v případech, kde neexistuje žádný soukromý subjekt ochotný sítě vybudovat, přičemž daný region je v situaci, kdy širokopásmové připojení potřebuje např.ke snížení nezaměstnanosti apod.
Vzhledem k výše uvedenému se podpora soustřeďuje spíše na investiční pobídky pro privátní sektor, který by měl být investorem i provozovatelem příslušných sítí. Neodpustím si však poznámku, která se týká rozvoje Internetu ve venkovských oblastech USA. V posledních desetiletích se zde objevuje trend, který je patrný i u nás, lidé z venkovských oblastí a malých měst odcházejí hledat pracovní příležitosti a obživu do velkých měst, což způsobuje následné vylidňování venkova. Z tohoto důvodu začala některá malá americká města a obce podporovat či financovat zavádění širokopásmového Internetu ve svých regionech, což mělo umožnit lidem pracovat z domova i pro vzdáleného zaměstnavatele bez toho, aniž by se museli odstěhovat do velkoměsta. Tato strategie zaznamenala úspěch, přičemž v některých městech došlo k zastavení snižování počtu obyvatel nebo dokonce k jeho zvýšení. Spojené státy mají také zpracovaný plán s názvem „Vyspělé telekomunikace ve venkovské Americe – Širokopásmové služby pro všechny Američany“.
Je vidět, že širokopásmové připojení je ve vyspělých státech jednou z hlavních priorit rozvoje informační společnosti. O správnosti výše uvedených způsobů podpory je možno diskutovat mnoha způsoby, nicméně důležitou věcí zde zůstává fakt, že se širokopásmovému Internetu ve vyspělých státech věnuje pozornost a přináší to své ovoce. To je v kontrastu se smutnou situací v ČR, kde je na pořadu dne nebezpečí zdražení klasického vytáčeného připojení. Přitom právě širokopásmový Internet reprezentovaný připojením pomocí kabelové TV a zejména ADSL patří k nejrychleji rostoucím typům připojení. Následující graf britského regulátora Oftel ukazuje vývoj jednotlivých typů připojení ve Velké Británii od května do srpna tohoto roku. Na okraj je třeba poznamenat, že právě Británie zaostávala za ostatními zeměmi OECD v počtu širokopásmových připojení. Díky tlaku vlády, regulačního úřadu Oftel a občanských aktivit, jako je např. Broadband4Britain na British Telecom, došlo ke snížení cen ADSL, čímž se zvýšila dostupnost služby pro obyčejné občany. V současné době každý týden přibývá cca dvacet tisíc nových uživatelů širokopásmového připojení.
Z grafu je patrný 5% nárůst širokopásmového připojení během tří měsíců, který jde na úkor klasického vytáčeného připojení. Tato čísla jsou jasným argumentem proti některým obavám Českého Telecomu z nezájmu o služby ADSL. ADSL však musí být za rozumnou cenu tak, aby jeho uživatelem mohli být i běžní občané, nejenom horních deset tisíc. Významnou úlohu v podpoře ADSL by při dnešní zdržovací taktice ČTc mohl a měl sehrát i stát tak, jak je to běžné v ostatních vyspělých zemích.
Autor je organizátorem Výzvy k rozšíření Internetu v ČR a zakladatelem občanského sdružení Internet pro všechny.
